Pro své pozitivní zdravotní účinky byly lázně a přírodní léčivé zdroje využívány od nepaměti. Minerální voda se nachází také v povodí řeky Metuje v Bělovsi. Z dochovaných pramenů se můžeme například dozvědět, že si slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna již v roce 1633 nechal během třicetileté války do svého ležení v Kladsku posílat „několik lahvic kyselky z Bílovce“.
Pozemky s vytékajícím pramenem, v místě odedávna nazývaném Studánka Jákobova, zakoupili a stavbu lázní zahájili v roce 1818 náchodský magistrátní rada Jan Schmidt z Bergenholdu společně s náchodským hostinským Janem Macháčkem. Současně s výstavbou lázeňské budovy nesoucí název Helena byl vybudován i hostinec, který sloužil především k ubytování lázeňských hostů. Základním přírodním léčivým zdrojem byla alkalická kyselka, o které se traduje, že měla nejvyšší obsah kysličníku uhličitého ze všech minerálních vod v republice. Pomocí přírodních uhličitých koupelí se zde léčila onemocnění oběhového systému a pohybového ústrojí. Lázně byly doporučovány lidem s nervovými potížemi a těm, kteří podstupovali delší rekonvalescenci po těžkých nemocech. Později se doporučovaly také pitné kúry z hlavního Jakubského pramene.
Postupem času se v lázních vystřídalo několik majitelů. V roce 1834 došlo k požáru, při němž shořela převážná část dřevěných budov. Ty pak byly nahrazeny budovami zděnými. V této době byl také otevřen nový pramen nazvaný Ida na památku zázračného uzdravení těžce nemocné princezny Idy z Waldeck-Pyrmontu, manželky Jiřího Viléma Schaumburg-Lippe.
Jedním z významných majitelů lázní, kterým se začalo říkat Velké lázně, byl ve druhé polovině 19. století italský akademický malíř Jacopo Bonato z Benátek a jeho druhá žena Christina Winterová. Bonato pocházel ze selské rodiny a ke značnému majetku přišel po smrti své první ženy, florentské šlechtičny. Odjel do ciziny a v letech 1848–49 pobýval v Praze. Do Náchoda přijel malovat obrazy na pozvání Viléma Karla Augusta ze Schaumburg-Lippe. Podruhé se zde oženil a roku 1870 nabyl městského práva. O rozkvět lázní se zasloužila především sama paní Christina, která se osobně ujala chodu lázní. Nechala zřídit oplocený park s cestičkami a lavičkami, vyznačit trasy do okolní přírody, pro pohodlí hostů pak také spojit lehkou kolonádou, restaurační zařízení s prameníkem Idy. Přičinila se o zavedení pravidelné lékařské služby i tehdejší novinky – procedury baňkování.
Po smrti Bonata v roce 1881 získala lázně jejich jediná dcera Marie, žena náchodského advokáta JUDr. F. Dvořáka. Pokračovala ve zvelebování lázní, zavedla slatinné koupele a získala povolení na omezený prodej minerální vody.
Největší rozkvět lázní však nastal, když je v roce 1900 získal do vlastnictví bakteriolog, univerzitní profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, MUDr. Ivan Honl. Společnými vlastníky byli ještě Karla Mutschlerová (po roce odstoupila) a MUDr. Jindřich Stráník, první primář všeobecné nemocnice v Náchodě. Léčba byla zaměřena na revmatismus, dnu, ischias, ženské a cévní choroby, zvláštní pozornost byla věnována tuberkulóze.
Za zmínku stojí, že doktor Stráník po pěti letech z vlastnictví odstoupil a rozhodl se svou rozlehlou vilu v blízkosti náchodského pivovaru adaptovat na sanatorium, v jehož blízkosti nechal navrtat pramen minerální vody. Jeho soukromý vodoléčebný a elektroléčebný ústav využívaly především ženy s gynekologickými a poporodními potížemi (dnes hotel Hron).
Na místě Jakubského pramene v Bělovsi byl vystavěn prameník, později přestavěný na kapličku (patrně již koncem 19. století). Sem se chodívali lidé modlit a dávat dary jako poděkování za zlepšení zdravotního stavu, protože kostel v Bělovsi nebyl. Nedaleko kapličky se nacházel další pramen Aleš, z něhož si lidé mohli napumpovat minerálku ruční pumpou ze studny, která byla chráněná před mrazem dřevěným bedněním.
V roce 1905 nechal doktor Honl pro sebe a vážené hosty postavit nad lázněmi ve svahu kopce vilu Panzinku (nesla jméno doktorova velkého přítele pana Zinka). V témže roce nechal v prostorách lázní zřídit i malou stáčírnu minerálky. Přestože byl v době první světové války provoz lázní přerušen a objekt změněn na lazaret, po válce bez problémů pokračoval ve své činnosti.
V roce 1873 byl v Bělovsi na druhém břehu Metuje objeven další vydatný pramen pojmenovaný František. Augustin Sauer zde postavil komplex lázeňské vily, restaurace, dřevěných kabin pro koupele a zděného prameníku. Tyto tzv. Malé lázně (někdy též nazývané Nové lázně) však stály v záplavové oblasti a velká voda jejich činnost poměrně často omezovala. Postupně se i zde vystřídalo mnoho majitelů. Roku 1902 to byla například Josefa Černá, které se podařilo získat povolení k plnění a prodeji minerálky. Lázně však přesto postupně chátraly, a protože představovaly konkurenční podnik pro Velké lázně, rozhodl se je MUDr. Ivan Honl ve veřejné dražbě koupit. Již v roce 1929 musela být část budov zbourána, protože byly poničené požárem a podmáčené.
Pramen Ida, který byl čepován ve Velkých lázních do lahví, se vlivem činnosti okolních majitelů pozemků začal ztrácet. Po roce 1926, když byla dokončena regulace Metuje a úroveň hladiny vody pod splavem se ještě více snížila, se pramen ztratil úplně. Žádaná minerálka pro stolní použití se tedy začala stáčet v Malých lázních z pramene František. Jaroslav Popílek, nový vedoucí stáčírny, poukazoval na to, že jde vlastně o podvod a je nutné provést vrt nový. Po zdlouhavém hledání byla nedaleko původního pramene objevena perlivá Ida. Následně byl vyhlouben ještě záložní vrt, při němž byl nalezen vydatný pramen Ivan. Rozbor vody však zjistil nadlimitní přítomnost arzenu. Vrt měl být zasypán. Byla však pouze odmontována čerpadla a přepad byl veden trubkami do řeky, kde jej začali ve velkém využívat lidé, a to i často přes to, že jim byly známé informace o arzenu.
Odbyt minerálky se neustále zvyšoval, a proto došlo roku 1930 v objektu lázní ke stavbě nové stáčírny a kyselka Ida začala být rozvážena i do vzdálenějších míst. V roce 1931 převzal vedení lázní syn doktora Honla, MUDr. Vladimír Honl, který pokračoval v rozšiřování léčebných metod například o diatermii, léčení horským sluncem, soluxem, vibračních masáže. V témže roce bylo rozhodnuto lázeňský provoz Malých lázní zrušit, hostinec a ubytovací prostory pak sloužily hostům Velkých lázní.
Po neshodě vedoucího stáčírny pana Popílka s doktorem Honlem koupila v roce 1931 jeho manželka Hedvika Popílková louku za řekou. Vrty objevily minerální prameny a manželé začali s úspěšným stáčením minerálky Hedvy. Původní dřevěná bouda byla nahrazena zděnou, majitel nechal postavit kotelnu a přízemní budovu garáží, nad nimiž byl v patře v roce 1939 přistavěn byt majitelů. Neustále vzrůstající odbyt této minerálky se citelně odrazil v odbytu Idy. Samotným lázním se však dařilo, a tak v roce 1933 nechal doktor Honl postavit dvoupodlažní moderně zařízenou budovu, v jejímž přízemí byl provoz s rašelinou, masážemi a skotskými střiky a ve vrchních podlažích pak moderně zařízené pokoje pro hosty. Lázně prosperovaly a zájemci se sem rádi a často vraceli.
V roce 1937 byla zděná kaplička nad původním pramenem vysvěcena a zřízena jako církevní objekt. Stalo se tak v souvislosti s pořádáním oblíbených Jakubských poutí (poslední se konala v roce 1947). Citelné omezení provozu přišlo za druhé světové války. Nejprve byla zabrána lázeňská restaurace pro dívky Hitlerjugend, později zde byla umístěna německá vojenská posádka.
Postupná poválečná obnova fungování lázní byla přerušena únorovými událostmi roku 1948. Na lázně byla uvalena národní správa a z majitele lázní se stal ošetřující lékař. Se svou českoamerickou manželkou se rozhodli vystěhovat do zahraničí. Nejenže mu to nebylo povoleno, ale za „přípravu opuštění republiky“ byl doktor Honl režimem dokonce uvězněn. V roce 1950 byla po znárodnění lázní jejich správou pověřena Ústřední národní pojišťovna, o několik let později Ústřední Rada Odborů (ROH), až byly v roce 1954 převedeny na Státní zdravotní správu s názvem Státní lázně Běloves u Náchoda. Provoz lázní byl postupně omezován především z důvodu chybějících financí, hostů ubývalo a areál pomalu chátral. Budovy v Malých lázních byly upraveny pro zemědělské účely a bydlení.
V roce 1950 byly také znárodněny obě výše popisované stáčírny. Pramen Hedva byl úplně zrušen a do volné stáčírny byla trubkami vedena minerálka Ida, která začala být také přislazována citrónovým sirupem. Odbyt vzrůstal, a tak došlo k rozhodnutí postavit novou budovu mezi železniční tratí a Kladskou ulicí. Minerálka sem byla vedena zvláštním vodovodem z původních vrtů v lázních (zkušební provoz zahájen 1981).
O chod a výzdobu kapličky se do roku 1961 starali sourozenci Samkovi. Poté byl její inventář vystěhován a uprostřed objektu instalován prameník s kohoutky na čerpání minerálky. Tu si mohli lidé stáčet za roční poplatek 10 Kčs. Protože voda vykazovala zvýšené hodnoty arzenu, byla kaplička v roce 1980 uzavřena. Lidé si pak mohli chodit čepovat vodu do původního prameníku pro lázeňské hosty.
V 60. až 80. letech minulého století se také začala částečně stabilizovat situace v lázních. Bylo opraveno či přistavěno několik budov, investovalo se do lékařského a rehabilitačního vybavení. Vypracovaný projekt nových lázní však již realizován nebyl. Po listopadu 1989 získali lázně v restituci potomci původních majitelů. Lázně ještě nějaký čas fungovaly. Nedořešené pozemkové záležitosti, spory o minerální vodu a další problémy však vedly k jejich uzavření a postupnému chátrání.
Neslavně skončila také stáčírna minerální vody, kterou v roce 1992 vydražil nový majitel a svým jednáním ji přivedl do konkurzu. Vyvrcholením pak byl prodej obchodní značky Ida v roce 2002. Lidé, zvyklí pít běloveskou minerálku, začali odebírat vodu u řeky Metuje z přepadových trubek. Upozornění hygieny na arzen ve vodě bylo někým odstraněno.
Obnova a opětovné zprovoznění běloveských lázní a stáčírny minerálky se na řadu let stalo jedním z hlavních záměrů města. V roce 2011 mohli lidé opět čerpat minerálku z prameníku v kapličce, kterou si město od soukromého vlastníka lázní pronajalo a opravilo. V roce 2015, když vyšlo najevo, že nebyl vyřešen problém s nadlimitním množstvím arzenu, byl prameník opět uzavřen.
Následovaly investice města do vlastních vrtů minerální vody a v roce 2019 došlo k slavnostnímu otevření nově postavené vily Komenský s promenádou a pítky minerálky Jan a Běla na místě původních Malých lázní v Bělovesi.
Na lepší časy se začalo blýskat i Velkým lázním, když v roce 2019 jejich ruiny odkoupily od soukromého majitele Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník a začaly s demolicí nejvíce zchátralých objektů. Do jejich záměrů vstoupila doba pandemie, která přinesla ztráty a nejistoty v podnikání. Společnost proto zahájila s městem jednání o prodeji lázní. V roce 2021 koupi zastupitelé odhlasovali. Město tak získalo přístup k původním zdrojům minerálky. Bezprostředně začalo s obnovou parku a prameníku Jakub, aby mohla být minerálka co nejdříve zpřístupněna lidem. Svůj slib završilo 6. 4. 2024 slavnostním otevřením prameníku Jakub spojeným s požehnáním pramene Ida.
Na závěr bychom rádi oslovili všechny příznivce náchodského lázeňství a zároveň muzea s prosbou o jakoukoliv dokumentaci k běloveským lázním, protože v muzejní sbírce se bohužel téměř nevyskytuje.
Mgr. Blanka Nešetřilová
