Ve sbírce Muzea Náchodska je uložen unikátní doklad o počátcích lyžování v našem regionu. Jedná se o fotografii z roku 1903, na níž významný hronovský fotograf Antonín Fuchs zachytil skupinku čtyř průkopníků lyžování v Hronově.
Z přiloženého popisu se dozvídáme, že vlevo stojící postava se psem je poštovní úředník Jaromír Šára, vedle něj stojí továrník Richard (Emil) Posselt, vpravo od něj učitel Bedřich Švorčík a skupinku uzavírá učitel Baltazar Matějka. Fotografii v roce 1949 daroval Místní národní výbor v Žabokrkách do muzea v Hronově, kde byla později zaevidována pod inventárním číslem F 977.
O dvanáct let později – v roce 1961 – se do sbírek hronovského muzea dostala další fotografie Antonína Fuchse, která zachycuje tutéž skupinku lyžařů v mírně odlišné pozici. Snímek nepochybně vznikl ve stejný den jako předchozí fotografie. Pozoruhodné je, že fotografii zapsanou pod číslem F 665 daroval do muzea v roce 1961 jeden ze zachycených lyžařů – učitel Bedřich Švorčík. Ten také 25. ledna 1961 uveřejnil na stránkách týdeníku Nový čas osobní vzpomínku nazvanou „Průkopníci lyžování na Hronovsku“:
V roce 1901 jsem nastoupil jako výpomocný podučitel své první místo, honorované měsíčně 28 korunami, ve Zbečníku. Bydlel jsem, kde jsem se narodil, v rodném domku Aloise Jiráska. Jenže sudičky daly do vínku A. Jiráskovi zlaté pero a mně jen husí brk.
Každý večer jsem navštěvoval svého nejmilejšího přítele MgPh. Miloslava Balíka v lékárně. Jednou nás při besedě překvapil Lev Ressler – Ořovský, sportovní generaci z přelomu století známý propagátor lyžaření. „Jezdíte na lyžích? Máte tu nádherný terén.“
Po naší záporné odpovědi slíbil, že nám lyže pošle. A poslal těžké, bukové. Vázání bylo kompozicí rákosového prutu v podobě hrušky, přepnuté dvěma řemínky. A jen jedna bambusová tyč, zato přes dva metry vysoká s okovanou špičkou, holá, bez obvyklého kroužku. A začalo se.
Poněvadž Míla nastoupil v Dubrovníku v lékárně vojenskou službu, první vypadl z našeho kroužku. Zbyl čtyřlístek: poštmistr Jaromír Šára, Emil Posselt, kolega učitel Baltazar Matějka a já.
Jednou v neděli za hrozné vichrové činěnice, kdy nás kdekdo varoval, ať nikam nejezdíme, jel jsem po obědě s Matějkou na Bor. Těžko jsme se v té vánici zakusovali na strmé stráně Boru. Tam byl nádherný hotel (dnes je tam misijní škola) s výhledem na Krkonoše a až do Hradce. Jindy v neděli byl hotel nabitý hosty z Chudoby, kteří tam na saních jeli na „šlitáš“. Ale právě pro tu psotu jsme tam byli jen dva. Den před tím najal hotel občan z Vratislavi a chudák – tvářil se jako příčestí trpné, vida nádherné místnosti prázdné. Bylo nám ho líto. Objednaný horký Korn (žitná) přinesly nám baletním krokem dvě dcery. Jedna sedla k pianu, druhá k nám.
Rozloučili jsme se v ohromné náladě. Den se vybláznil, vítr ulehl do roklí, úplněk a sníh prašan jako v Alpách. Když jsme minuli samotu Závrchy, šustili jsme si to žlabem mezi lesy dolů. Zdálo se mi, že někdo zvolal: „Halt!“ Myslel jsem, že to byl přelud, ale hrom do toho, na tři čtyři metry ode mne „rac ho!“ Mohutný vodotrysk prašanu vytryskl do výše. Rakouský „financ“ maje nás za pašeráky, po mně – zadnějšímu – střelil. Než nabil zastaralou Werndlovku novou olověnou kulí, byli jsme v Sedmákovicích…
A jak se rozdrobil náš pětilístek? Matějka padl na italské frontě, Balík se otrávil z nešťastné lásky morfiem a Posselt po zlomení nohy při sjezdu přestal sportovat a zmizel ve světě.
A tak jsme tu jen dva, poštmistr a já. Jaromír už kolik let nejezdí, já dosud. Jenže paní Zima už po tři léta nám odpírá správný příděl sněhu. A tak nezbývá, než vzpomínat…
Mgr. Jan Tůma
