V muzejním depozitáři najdeme řadu z dnešního pohledu kuriózních předmětů, které ovšem byly ještě před sto padesáti lety běžnou součástí života našich předků. Patří mezi ně také malá rozevírací lucernička, která byla předchůdcem dnešních kapesních bateriových svítilen.
V dobách, kdy nebyla veřejná prostranství osvětlená a osvětlení postrádala i většina prostor obytných domů a hospodářských budov, byl pohyb po setmění značně komplikovaný. Lidé si museli vystačit s pochodněmi, loučemi, drahými svíčkami, či voskovými sloupky. Jejich užití za větrného počasí bylo problematické, nehledě k tomu, že v dřevených městečkách a obydlích nebylo nakládání s otevřeným ohněm bezpečné. Na scéně se tak objevily lucerny. V nich byla svíčka nebo olejová lampička chráněna před větrem, a zároveň byl otevřený plamen bezpečně oddělen od okolí. Lucerny měly obvykle velmi jednoduchou konstrukci a zvládl si je ze dřeva a pergamenu, později tabulek skla, vyrobit v podstatě kdokoliv. Problém nastal, když bylo potřeba světlo z jakékoliv příčiny dočasně zhasnout. Bylo samozřejmě možné uhasit plamen svíčky. Její znovu zapálení ale bylo v dobách před masivním rozšířením zápalek poměrně složité. Výhodnější bylo svíčku nechat hořet a světlo z ní pouze dostatečně zastínit.
Patrně již v sedmnáctém století se tak objevily plechové lucerny s jedinou prosklenou stěnou zakrytou odklápěcí deskou. Podobná odklápěcí deska obvykle kryla také perforovanou stropnici, sloužící k odvodu horkého vzduchu a zplodin hoření. Z tohoto důvodu byla rukojeť lucerny umístěna na její zadní stěně. Někteří čtenáři si možná vybaví filmovou scénu nočního souboje d'Artagnana (Michael York) s Rochefortem (Christopher Lee) ve filmu Tři mušketýři z roku 1973, kde tyto lucerny hrají hlavní roli. Lucernu podobné konstrukce má ve sbírkách i Muzeum Náchodska. Lucerna krychlového tvaru vyrobená z mosazného plechu pochází z Police nad Metují a lze ji datovat do doby kolem přelomu 18. a 19. století. Ve srovnání s primitivními dřevěnými lucernami byla nepochybně pokroková. Pro osobní užití však byla stále příliš velká a neskladná.
V polovině 19. století se díky pokroku ve výrobě mosazných plechů a rozvoji klempířských technik konečně objevily praktické malé příruční lucerny. Jedna takováto lucernička se dostala i do sbírek polického muzea, kam byla převedena z majetku Městského národního výboru v Polici nad Metují. Lucernička má konstrukci typickou pro tento typ osvětlovadel. Její tělo tvoří skleněný válec umístěný v trojdílném mosazném pouzdru se dvěma otevíracími křídly. Horní část lucerničky uzavírá profilovaný klobouček s prolamovanou lištou po obvodu. V jeho středu je umístěn výsuvný komínek s ozdobně prolamovaným tělem a profilovanou stříškou. Svíčka se nasazovala do tulejky připevněné k mosazné zátce tvořící dno lucerny. Na zadní stěně pouzdra jsou pak připevněna dvě pohyblivá očka rukojeti, která umožňovala lucerničku navléknout také na opasek.
V „povozním“ stavu měla lucernička výšku 18 a šířku 15 centimetrů. Po složení se podobala kompaktnímu kovovému válečku o výšce 16 a průměru 5,5 centimetru. Bylo ji tak možné pohodlně přenášet i v kapse kabátu. Tato vlastnost, spolu se schopností zakrýt světlo vycházející ze svíčky, stála také za lidovým označením „zlodějka“, které se vžilo pro celou skupinu tohoto typu osvětlovadel. Již od středověku se totiž automaticky předpokládalo, že člověk, který se pochybuje za tmy bez osvětlení, má nějaké nečestné úmysly. Soudě podle jejich zastoupení ve sbírkách bývalého polického muzea, byly „zlodějky“ na Policku poměrně populární. Vedle kovových lucerniček různé konstrukce zde najdeme i jejich levné podomácku vyrobené napodobeniny ze dřeva. Jednu z nich do muzea daroval například J. Meier z Hlavňova.
Mgr. Jan Tůma
Muzeum Náchodska
