» Úvod » O Muzeu » Historie Muzea Náchodska

Historie Muzea Náchodska

Muzeum Náchodska je muzeem s dlouhou tradicí sahající až do roku 1879. Muzeum v současné době spravuje expozice ve čtyřech obcích – v Náchodě, Hronově, Polici nad Metují a na Dobrošově.

Poznejte naši historii

Muzeum Náchodska je přímým pokračovatelem Městského muzea v Náchodě, jehož založení schválilo Obecní zastupitelstvo města Náchoda dne 18. srpna 1879. Muzeum bylo zřízeno na návrh tehdejšího ředitele měšťanské školy, archeologa Jana Karla Hraše (1840–1907), který byl až do svého úmrtí jeho prvním správcem. Základem muzea se stala Hrašeho soukromá archeologická sbírka, v té době umístěná v měšťanské chlapecké škole. Veřejnosti bylo muzeum zpřístupněno v roce 1880. Muzeum však nemělo vlastní stálou budovu a jeho sbírky i expozice se po celou dobu existence neustále stěhovaly. V letech 1881–1886 byly muzejní sbírky vystaveny v prvním poschodí staré radnice, odkud byly posléze přestěhovány do nové budovy školy. V roce 1905 bylo muzeum opět přestěhováno, tentokrát do prostorů nové radnice na náměstí. V roce 1932 se muzea ujala Musejní společnost Náchod. Za nacistické okupace (1939–1945) nebylo muzeum přístupné veřejnosti. V letech 1945–1948 proběhla jednání o umístění muzea do druhého poschodí Státního zámku v Náchodě. K přestěhování sbírek však došlo až v roce 1950 a po jejich instalaci bylo muzeum 18. září 1951 opět otevřeno. Na zámku muzeum sídlilo až do 90. let 20. století, kdy muselo tyto prostory z důvodu havarijního stavu postupně opustit. Depozitáře a pracovny byly přemístěny do domu čp. 1284 na zámku. Stálá expozice muzea byla zcela zrušena a novou stálou expozici muzeum otevřelo až v roce 2000.

Nový zřizovatel

V roce 2003 změnilo muzeum zřizovatele (Královéhradecký kraj) a přejmenovalo se na Regionální muzeum v Náchodě. Díky pochopení města byla muzeu poskytnuta pro potřeby depozitářů a administrativních prostor část budovy staré radnice z poloviny 17. století. Náročný přesun celé instituce z domu čp. 1284 na zámku do nových prostor na náměstí byl završen v roce 2006. K poslední velké změně došlo v roce 2018. S účinností od 1. června 2018 bylo Regionální muzeum v Náchodě přejmenováno na Muzeum Náchodska.

Sbírkový fond

Sbírkový fond Muzea Náchodska je poměrně rozsáhlý – bezmála osmdesát tisíc inventárních jednotek a téměř šestnáct tisíc knih. Vznikl sloučením sbírek několika městských muzeí, především Městské muzeum v Náchodě, Památníku města Police nad Metují, Jiráskova muzea v Hronově a zaniklých muzeí v Novém Městě nad Metují a Červeném Kosteleci. V současné době je fond rozšiřován vlastní sbírkotvornou činností. Součástí muzejního fondu byla i sbírka soukromého Rydlova muzea v Nahořanech, která však byla v roce 1991 vrácena v restituci potomkům původního majitele.

Muzea, jejichž sbírky byly inkorporovány do sbírkového fondu, měla vesměs historicko-vlastivědný charakter. To se také odrazilo na struktuře sbírek, ve kterých například zcela chybí, až na některé výjimky, sbírky přírodnin, či sbírky z oboru paleontologie a mineralogie. Na druhou stranu však muzeum díky tomu disponuje značně rozsáhlými kolekcemi lidového malovaného nábytku, lidových podmaleb na skle (bezmála 290 kusů), hodin, osvětlovadel, řemesel, lidové hrnčiny, skla, kameniny, porcelánu, textilu a dokladů podomácké textilní výroby. Značně rozsáhlá je sbírka numismatická, jejíž jádro, vedle původního fondu náchodského muzea, tvoří také kolekce převzatá z muzea v Jaroměři, či sbírka archeologická, která tvoří nejstarší část sbírkového fondu. Ve třicátých letech 20. století se součástí muzea stala také obrazárna. V roce 1966 však byla většina uměleckých děl převedena do nově vzniklé Okresní galerie výtvarného umění v Náchodě. Ve třicátých letech získalo muzeum rovněž rozsáhlou soukromou Šintákovu sbírku památek z prusko-rakouské války v roce 1866. Ta se stala základem současného fondu militarií. Muzeum Náchodska dnes vlastní též značně rozsáhlou kolekci betlémů (více jak sto šedesát ucelených souborů), jejíž podstatnou část tvoří darovaná soukromá sbírka pana Michala Jozka.

Z historie poboček – Muzeum města Police nad Metují

Počátky snahy o založení muzea v Polici nad Metují spadají do února roku 1933, kdy se obecní zastupitelstvo jednomyslně usneslo, že v Polici zřídí muzeum. Za tímto účelem zřídilo přípravný výbor. Jako prostor pro budoucí muzeum bylo vybráno přízemí radnice, odkud se v roce 1934 na návrh komise vystěhovala obecní knihovna. V únoru 1937 byla ustanovena nová komise, k založení muzea však došlo až po druhé světové válce. V červenci 1949 proběhlo úspěšné jednání s břevnovským opatem o možnosti zřídit městské muzeum v Laudonově sále, a tak se sídlem muzea staly prostory polického benediktinského kláštera.

Základ předmětů určených do fondu muzea představovala výstava historických památek, která byla zahájena dne 13. srpna 1949 za přítomnosti samotného opata Anastasia Opaska a klášterního archiváře Jana Čeřovského. V roce 1950 pak byl nově vzniklému Městskému muzeu v Polici nad Metují stanoven výměr nájemného za pronájem nejen Laudonova sálu, ale i Tomkova pokoje, městského archivu a muzejního skladiště. Muzeum posléze několikrát změnilo název – po roce 1958 se přejmenovalo na Místní vlastivědné muzeum v Polici nad Metují a kolem roku 1972 pak na Památník města Police nad Metují. V roce 1987 bylo muzeum v souladu s tehdejšími tendencemi integrováno do Okresního muzea v Náchodě. To zde v roce 1991 pro veřejnost zpřístupnilo secesní opatovu kapli a v roce 1993 u příležitosti 740. výročí první písemné zprávy o Polici nad Metují nainstalovalo výstavu o dějinách města, která byla reinstalována v roce 2003.

V současné době je součástí prohlídky muzea unikátní soukromá opatova kaple s původní secesní výzdobou a oltářem, či obytné místnosti opatova bytu zařízené jako měšťanské pokoje z 19. století s ukázkami nábytku, obrazů, skla a porcelánu. V roce 2023 byly také zpřístupněny dvě moderní audiovizuální expozice od vizuálního umělce Richarda Loskota, které nesou název Benediktinské Policko – příběh z dob středověké kolonizace a Lidová zbožnost – kraj poutních míst, zázračných studánek a pověstí. Chodby muzea slouží ke krátkodobým výstavám.

Součástí muzejní expozice je stará roubená patrová škola z roku 1785, která je využívána jako prostor pro příležitostné výstavy. Od roku 2013 jsou v ní nainstalovány dvě školní třídy a byt z počátku 20. století. Budova staré školy také slouží k pořádání různých kulturní akcí. Muzeum zde již tři roky pravidelně pořádá ve spolupráci s Cechem panen rukodělných dny řemesel. Akce se konají tradičně v srpnu o Polické pouti, na Velikonoce, Vánoce, ale i u jiných příležitostí.

Z historie poboček – Jiráskovo muzeum v Hronově

Počátky dnešního Jiráskova muzea v Hronově spadají do roku 1908, kdy několik nadšených zájemců založilo dobrovolnou muzejní společnost. Se stěhováním sbírek, jejich zpracováváním a vlastní instalací bylo započato až roku 1932. Muzeum bylo v budově Jiráskova divadla otevřeno v červenci 1938.

Tematicky se muzejní expozice věnuje především dějinám 19. a první poloviny 20. století. Z větší části je zaměřena literárně, především na osobnost Aloise Jiráska a jeho čtyřsvazkové dílo kroniku „U Nás“, nalezneme tu však také zmínky o dalších významných hronovských rodácích: o malíři a spisovateli Josefu Čapkovi (1887-1945) či spisovateli Egonu Hostovském (1908-1973).

Z historie poboček – Rodný domek Aloise Jiráska v Hronově

Přízemní roubené stavení, v němž se významný český spisovatel historických románů Alois Jirásek narodil, postavil jeho praděd Jakub v roce 1790. Stavení opatřené původně doškovou a posléze šindelovou střechou mělo v době spisovatelova dětství trochu jinou podobu než dnes. Zmizela převážná část jeho hospodářského zázemí: chlévy, jež s domkem tvořily jeden celek (prostor dnes upravený jako zázemí pro průvodce), a stodola sloužící rovněž jako konírna. K domku také patřily rozsáhlé pozemky táhnoucí se až k řece Metuji, na nichž měli Jiráskovi pole, louky a ovocné zahrady.

Jak napovídá vybavení domku, rodiče Aloise Jiráska – Josef a Vincencie (roz. Prouzová) – zde provozovali pekařství. Koncem sedmdesátých let 19. století se dostali, mimo jiné i díky příliš dobrosrdečné povaze, do finančních potíží a v roce 1878 museli domek opustit. Zbytek svého života dožili ve stavení, v němž se narodila matka.

V dobách vlastnictví nových majitelů doznal dům určitých stavebních úprav. Když byl v majetku rodiny Švorčíkovy, byla v hlavní obytné světnici zbudována zděná příčka, čímž se místnost účelně rozdělila na kuchyňskou a obytnou část. Poté, co stavení přešlo do majetkového vlastnictví rodiny Palečkovy, došlo za účelem znovuuvedení domu do původního stavu k odstranění postavené příčky, aby ji zde po několika letech město, když stavení odkoupilo, nechalo opětovně vybudovat.

Rodný domek byl veřejnosti zpřístupněn v době oslav 70. mistrových narozenin. Ve stejné době byla rovněž vypsána veřejná finanční sbírka na odkoupení domu. Tento záměr se městu podařilo uskutečnit roku 1925. Jeho úmyslem bylo zřídit zde muzeum. V letech 1955–57 prošlo stavení citlivou rekonstrukcí podle návrhu architekta Budinky. Cílem bylo, aby interiér co nejvíce odpovídal době spisovatelova dětství a mládí. Domek znovu získal šindelovou střechu a pozemky za ním parkovou úpravu. K další výměně střechy došlo v roce 2015.

V současné době je domek Aloise Jiráska veden na seznamu kulturních památek České republiky a je ve správě Muzea Náchodska.

Z historie poboček – Pevnost Dobrošov

Když byly v roce 1938 práce na stavbě dobrošovské pevnosti zastaveny, byl objekt uzavřen. V době okupace se zde pouze několikrát objevili němečtí vojáci, kteří zde prováděli trhací práce při likvidaci pancéřových střílen objektů, nebo když stávající objekty využili jako terče pro své zkušební střelby.

Koncem války nebyla vůle žádného kompetentního orgánu s pevností nějak rozumně naložit. Nedostatečné zabezpečení nedokončené stavby vedlo k několika smrtelným úrazům, zaviněným pády do šachet uvnitř objektů. Teprve iniciativa Okresního muzea v Náchodě a okresního národního výboru vedla k zajímavé myšlence vybudovat na Dobrošově Památník odhodlání a zrady z roku 1938. Od září 1968 do května následujícího roku byly prováděny zabezpečovací práce, instalovalo se elektrické osvětlení. První návštěvníci na pevnost zavítali 1. května roku 1969. V následujících letech byli pozváni horníci, kteří odstranili zával v podzemí a zabezpečili chodby důlními výztužemi – hajcmany.

Zpočátku prohlídky probíhaly pouze ve srubu Zelený a části podzemních chodeb, do srubu Můstek se chodilo jen po povrchu. Teprve po odstranění závalu a úpravách exteriéru a interiéru srubu Můstek koncem 70. let se prohlídková trasa rozšířila téměř do nynější podoby. V květnu 1976 Státní ústav památkové péče a ochrany přírody spolu s ONV schválily, aby byla pevnost Dobrošov prohlášena za památkově chráněnou. Stala se tak jedinou technickou památkou svého druhu v Československu. Zájem o ní byl mimořádný: už v roce 1986 bylo evidováno přes milion návštěvníků.

Pevnostní objekty však také posloužily jako kulisy pro natáčení mnoha filmů: Dny zrady (1973), Pevnost (1979) nebo Člověk proti zkáze (1990). Na konci 80. let byly získány finanční prostředky pro vybudování návštěvnického areálu, v němž byla zřízena pokladna, sociální zařízení, zázemí průvodců a výstavní sál. V roce 1995 byla Pevnost Dobrošov Ministerstvem kultury ČR prohlášena za národní kulturní památku. Díky obětavé práci mnoha lidí se v dalších letech podařilo rozšířit podzemní prohlídkovou trasu o kasárenské sály, do výstavního sálu získat figurky miniatur vojáčků od modeláře Lubora Šušlíka a uvést do provozuschopného stavu pěchotní srub Jeřáb s unikátními dobovými nástěnnými malbami.

Návštěvníci byli svědky řady kulturně-historických akcí, jakými bylo připomenutí 60 let od mnichovských událostí roku 1938, nebo mezinárodní setkání provozovatelů pevnostních muzeí s názvem Fort Expo Forum Dobrošov. Posledně zmíněná akce se doposud těší velké oblibě mezi návštěvníky, v roce 2013 proběhl již její čtvrtý ročník. Následně probíhala usilovná jednání mezi zástupci ministerstva obrany a orgány Královéhradeckého kraje o převodu pevnosti do krajského majetku. Tato jednání byla zakončena v roce 2015, kdy došlo k definitivnímu převodu pevnosti Dobrošov do majetku kraje. Díky tomu se pevnost stala jedinou národní kulturní památkou ve správě Královéhradeckého kraje a mezi lety 2019 a 2022 prošla nákladnou rekonstrukcí, která z ní udělala jednu z nejreprezentativnějších technických památek v ČR.