V souvislosti s přípravou výstavy Osobnosti Náchoda, která byla veřejnosti zpřístupněna ve výstavní síni Regionálního muzea v Náchodě od 16. 9. do 25. 10. 2014, se šťastnou náhodou podařilo objevit dosud neznámé vyobrazení Josefa Myslimíra Ludvíka. Na zmíněné výstavě bylo prezentováno spolu s jiným vyobrazením této osobnosti, které zapůjčilo Muzeum Boženy Němcové v České Skalici. Na konci roku 2014 se pak našemu muzeu podařilo tento obraz ze soukromých rukou koupit do našich sbírek.
Vyobrazená osobnost byla na portrétu bezpečně identifikována na základě podobnosti s dalším zmíněným vyobrazením ze sbírky Muzea Boženy Němcové i díky nápisu na zadní straně portrétu: LUDWIK J. Myslim[ír].
Portrét je namalován olejem na železném plechu o velikosti 19,6 cm x 15,1 cm a není autorem signován. Znázorňuje mladého muže s účesem á la Titus, který byl, doplněný ještě o kotlety, jedním s nejběžnějších účesů první třetiny 19. století. Portrétovaný muž je elegantně oblečen do černého fraku, černé vesty s pečlivě uvázaným nákrčníkem stejné barvy, zakončeným malou, ale pěknou mašlí. Nákrčník obepíná bílý stojatý límec.
Oděv a účes datují malbu do období přibližně kolem let 1810 – 1820, avšak pokud navíc zohledníme známá životopisná data Josefa Myslimíra Ludvíka, docházím k závěru, že byl tento portrét, znázorňující Myslimíra jako studenta před získáním kněžského svěcení, vyhotoven zhruba mezi léty 1815 – 1819.
Jako velmi zajímavý se nám jeví vztah tohoto vyobrazení se vzpomínaným českoskalickým portrétem. Vyobrazení ze sbírek Muzea Boženy Němcové rovněž není datováno, ani signováno, avšak na rubu si můžeme povšimnout přípisu „Z pozůstalosti p. faráře Ludvíka“. Českoskalický portrét je evidentně kopií nově objeveného vyobrazení a již na první pohled je patrné, že postrádá hloubku originálu. Dále místo nákrčníku s mašlí má českoskalický exemplář pouze strohý kněžský kolárek, jinak je však patrné, že autor pracoval s originálem, který se snažil přesně a věrně kopírovat, včetně jednotlivých pramínků vlasů. Evidentně ale nebyl tak zručným malířem, jakým byl tvůrce předlohy. Bohužel nám není nic známo o objednateli originálu, ani zadavateli kopie. Rovněž o dalších osudech obou vyobrazení toho víme velmi málo.
Ponechávám otevřenou otázku, zda českoskalická kopie, znázorňující Myslimíra jako mladého kněze, byla vytvořena brzy po vzniku originálu, nebo dost možná až mnohem později – snad dokonce až na přelomu 19. a 20. století. Rovněž nevíme, které ze dvou vyobrazení mohl mít na mysli Josef Ježek v drobné publikaci: Josef Myslimír Ludvík, kněz církevní a spisovatel český, když v roce 1896 píše: „Chtěl jsem k tomuto životopisu přidati i obraz zvěčnělého a zajel jsem loni o prázdninách schválně do Č. Skalice, požádat synovce oslavencova, P. Ludvíka, tamějšího fundatisty, o zapůjčení olejomalby. Leč P. Ludvík nechtěl ji zapůjčiti ani mně, ani pro, Světozor‘, což zde na věčnou paměť připomínám.“
Motivací k pořízení kopie původní malby, jejíž originál rodina snad nebyla příliš ochotná půjčovat, dost možná mohla být na přelomu 19. a 20. století právě vlna zájmu o Myslimírovu osobnost. Zmíněná úprava, tedy jasné vyznačení profesní příslušnosti, by zde také mělo svůj smysl, který by korespondoval s dobovým zdůrazněním typu kněze – vlastence.
V regionu je ale nejznámějším, hojně publikovaným, vyobrazením stará černobílá fotografie portrétu. Ze srovnání fotografie a obou vyobrazení vyplývá, že fotografován byl českoskalický exemplář. Zároveň však zjišťujeme, že obraz byl zřejmě – především v partii vlasů – opravován a rovněž fotografie v detailech retušována.
Josef Myslimír Ludvík se narodil 2. dubna 1796 v rodině zámožného rolníka v Dolanech u Jaroměře. Po studiích na benediktinském gymnáziu v Broumově v letech 1808 – 1813 odešel na filosofický ústav v Litomyšli a později, po absolvování bohosloveckého semináře v Hradci Králové, byl 24. srpna 1819 vysvěcen na kněze. Během studií v Hradci Králové se setkal s Jaroslavem Liboslavem Zieglerem, který zde od roku 1817 působil coby profesor české literatury a pastýřského bohosloví. Stejně jako řada dalších od něj přijal vlastenecké jméno – Myslimír, jež odráželo i jeho povahu.
Prvním místem jeho působení po vysvěcení byl Náchod, kde působil do roku 1831 jako kaplan. Dalších 13 měsíců zde zastával funkci zámeckého kaplana. Od roku 1833 do roku 1847 byl duchovním správcem ve Studnici a v letech 1847 – 1848 byl dosazen na osamělou faru na Boušíně. V říjnu 1848 požádal ze zdravotních důvodů o penzionování. Náchodský děkan Josef Regner mu jako svému spolužákovi z Broumova i náchodskému spolukaplanovi dopomohl k získání penze navýšené o nadační příspěvek z Malé Skalice, kde Myslimír prožil poslední léta svého života. Josef Myslimír Ludvík zemřel 1. ledna 1856.
Během svého působení v Náchodě se Myslimír věnoval studiu a pořádání městského archivu. Nejpozději od roku 1827 byl v písemném styku s Františkem Palackým, jemuž zasílal články do Časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách, který tento historik redigoval. Do zmíněného časopisu napsal stať K životopisu kněze Jana Oupického – o českém spisovateli 16. století, nebo například článek Jan Kolda starší a mladší, páni na Náchodu. Nejvýznačnějším dílem Josefa Myslimíra Ludvíka jsou ale Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho, které však byly poprvé vydány až po jeho smrti, v roce 1857, a to díky redakci regionálního historika Jana Karla Rojka, děkana v Novém Městě nad Metují.
Vedle pořádání archivu a historické práce se Myslimír věnoval rovněž práci literární. Psal prózu i verše pro různé vlastenecké časopisy – přispíval do Krameriových novin, Čechoslava, Květů, Přítele mládeže a dalších. Mimo to byl mezi spoluzakladateli Matice České a byl rovněž členem Dědictví svatojanského. Myslimírovy cestopisy Helvecie saská a Cesta po Krkonoších i další zprávy dokládají, že byl veselým společníkem, jenž se nevyhýbal výletům, ani tancům. Myslimír, který umírá stižen mrtvicí po vesele prožitém Silvestru s bratry a sestrou v Náchodě, má o chloupek blíže k dávnému obrazu usměvavého studenta, než k studenějším černobílým fotografiím vyobrazení kněze z českoskalického portrétu.
Petr Landr
