Součástí náchodských muzejních sbírek jsou také lidové šperky pocházející z 18. a 19. století, jejichž historická hodnota je nezanedbatelná. Poukazují nejen na lidovou tvořivost, postavení dotyčného vlastníka, ale lze z nich rovněž vyčíst hospodářské a politické okolnosti, za nichž takový šperk vznikl.
Po zrušení nevolnictví roku 1781 došlo u selského stavu společně se získanými svobodami k výraznému nárůstu sebevědomí, jehož projevem byla snaha o výraznější veřejnou prezentaci, spočívající mimo jiné v honosných krojích či svébytných lidových špercích. Lidový šperk na rozdíl od šperků vyšších společenských vrstev však byl poměrně hluboko do 19. století především praktickým doplňkem. Jednalo se třeba o spínadla, háčky, spínací řetězy na kabáty, přezky na opasky či střevíce, ale například i kovové cvočky. Praktičnost selského stavu se projevovala – ve srovnání s měšťanským a šlechtickým prostředím – i v omezené ochotě investovat do pořízení šperků větší obnosy. Lidový šperk byl proto vyráběn převážně z levnějších materiálů, a pokud již byl stříbrný, šlo prakticky výhradně o nepuncované stříbro nižší kvality. Absence puncovních značek logicky znesnadňuje datování takových šperků. Zlato se na lidových špercích objevuje jen velmi výjimečně. I přes použití levnějších materiálů však takový šperk představoval pro venkovské obyvatele bohatství, jež se dědilo z generace na generaci.
Šperky byly v lidových vrstvách pořizovány především jako dárky a zvláště pak dárky z lásky. S těmito předměty byla často rovněž spojována jejich symbolická nebo dokonce magická funkce. Symbolickou úlohu měly například prsteny, které se v lidových vrstvách nosily téměř výhradně jako symbol sňatku, nebo zasnoubení. Náušnicím byly přičítány léčivé účinky a třeba jehlice do vlasů představovala symbol zámožnosti. Náhrdelníky, zvláště pokud jejich součástí byly mince, neplnily jen úlohu reprezentace zámožnosti majitelky, kterou měly zdobit, ale současně byly i amulety s ochrannou funkcí. Například úkolem náhrdelníků s tzv. morovými tolary bylo chránit před morem. Stříbrné, výjimečně i zlaté, mince darované kmotry při křtu do kolébky, při sňatku, nebo také mince darované na Nový rok měly zajišťovat štěstí a zdar majiteli. Právě takovéto pamětní mince – tzv. schaumünze – se stávaly součástí lidových šperků.
Mezi nejoblíbenější patřily bavorské tolary s vyobrazením Panny Marie jako největší křesťanské světice, matky Ježíše Krista, ochránkyně nemocných, pocestných, dětí a panenství. Již samotná mariánská vyobrazení měla mít ochranou funkci. Právě ona byla důvodem, proč byly tyto mince často darovány při křtu, stejně jako jejich přítomnost na minci sama o sobě představovala důvod pro vznik náhrdelníku. Vyhledávány byly rovněž mince nesoucí další symboly, jakým byl např. symbol kříže u tzv. křížových tolarů, které nechal původně razit ve španělském Nizozemí v roce 1612 guvernér Albert. Dvouhlavý orel představoval svatební motiv a symbol provdané ženy zajišťující plodnost a štěstí. Pozornost byla věnována také například vročení mince, jež odkazovalo na významnou událost, nebo mu byl přičítán magický – numerologický význam; jako kouzelné byly například vnímány mince s uvedením přestupného roku. Symboliku nesl rovněž materiál, z něhož byla mince zhotovena. Výjimečně se vyskytující zlaté mince podle některých mohly léčit žloutenku, růži nebo chránit před uhranutím, stříbrné mince pak měly bránit svého nositele před různými kouzly.
Jeden z mnoha příkladů lidového šperkařství v našich sbírkách představuje nákrčník se stříbrným dvacetikrejcarem (20 Kreuzer) Ferdinanda V., vyraženým v Kremnici roku 1842. Mince je vsazena do bohatě zdobené rozety s českými granáty, křížkem a lipovou ratolestí. Takové přívěšky ukazovaly jednak na zámožnost svého vlastníka, jenž ho nosil, jednak byl zároveň ochranným amuletem děděným mezi pokoleními. Poukazuje na to nejenom ztvárnění madony na dvacetikrejcaru, ale také křížek s ratolestí, jenž měl dotyčnému přinést štěstí. Takovéto šperky vyráběl, respektive sestavoval stříbrník, který však sám stříbrné řetízky nezhotovoval, nýbrž kupoval od specializovaných výrobců. Řetízky a další komponenty pak doplňoval filigrány, rytím, tepáním, litím, kolkováním a zlacením. Mince bývala často středem filigránové rozety, pod níž byla zavěšena srdíčka, křížky a podobně. Lesk kovu pak byl ještě umocňován českými granáty a barevnými skly. Sestavení ženského závěsového nákrčníku s několikanásobným přívěskem trvalo zhruba čtyři dny a uvádí se, že stříbrník si za takovouto práci nechal zaplatit zhruba 35 zlatých.
Spíše praktickým příkladem využití stříbrných mincí bylo jejich použití jako knoflíků; dělo se tak často jen jednoduchým naletováním ouška na drobnou stříbrnou minci. Takovýto knoflík byl nazýván „Biehme“ – tedy český knoflík, nebo přesněji knoflík z české mince.
Obliba lidových šperků s mincemi mezi lidovými vrstvami rostla takřka po celé 19. století, a proto se s tímto typem šperkařství můžeme setkat v mnoha regionech tehdejší monarchie.
Petr Landr, Richard Švanda
