Návštěvníci staré muzejní expozice v polickém benediktinském klášteře si možná vzpomenou, že v ní byly – vedle jiných exponátů – vystaveny také dvoje barokní stolní hodiny. Jedny v černě lakované dřevěné skříňce, pro niž se v odborné literatuře vžilo označení „kaplička“, druhé pak v dřevěné prosklené schránce inspirované populárními anglickými hodinami známými jako Bracket Clocks, popřípadě Mantel Clocks. Zatímco u prvních hodin autora neznáme, druhé nesou signaturu Joanes Lukavetzki In Brunn.
Johan Lukawetzký je v pramenech zmiňován v roce 1753 jako mistr brněnského hodinářského cechu. V literatuře se uvádí, že v Brně působil až do roku 1790, přičemž většina jeho výrobků je obvykle datována do 60. a 70. let 18. století. Ze stejné doby zřejmě pochází i polický exemplář stolních hodin.
Stolní hodiny byly ve své době malým technickým zázrakem. V polovině 18. století sice již nepředstavovaly vrchol tehdejší jemné mechaniky – tím byly kapesní vřetenové hodinky – nicméně stále se jednalo o nákladná a složitá zařízení, v nichž se uplatňovala řada zajímavých technických řešení a vynálezů.
Konstrukci stolních hodin umožnil především vynález pérového pohonu. Pružné pero se jako alternativní zdroj hnací síly začalo u hodin používat již 15. století. Přinášelo ale mnohé problémy. Na rozdíl od závaží, jehož hnací síla je konstantní, byla síla vyvíjená pružinou nerovnoměrná – klesala s postupným rozvíjením závitů. Johan Lukavetzký tento problém vyřešil použitím tehdy populárního závitkového kompenzátoru. Jeho princip byl jednoduchý, technické provedení ale složité a v mnoha ohledech omezující. Hnací síla nebyla do hodinového stroje přenášena přímo, ale prostřednictvím řetízku navinutého na šnekovitém kuželu. Postupné zvětšování poloměru, ze kterého se řetízek odvíjel, kompenzovalo pokles síly pera. Výsledný tah tak zůstával víceméně konstantní.
Dalším vynálezem, který se v popisovaných hodinách uplatnil, bylo krátké zadní kyvadlo spojené s vřetenovým krokovým mechanismem. To bylo vynalezeno roku 1657, kdy nahradilo méně účinný a pro použití ve stolních hodinách nepraktický lihýř. Johan Lukavetzky dále vybavil hodiny dvěma soupravami bicích mechanismů. Každý měl vlastní pérovník a vlastní miskovitý zvonek. První odbíjel každou čtvrthodinu, druhý pak zvonil v celou hodinu. Zvonění a odbíjení bylo možné zapínat a vypínat pomocí dvou ciferníkových regulátorů umístěných nad hlavním ciferníkem (Schlagt / Nicht Schlagt; Repetiert / Nicht Repetirt).
O cestách, jakými se hodiny Johana Lukavetzkého dostaly z Brna až do Police, toho mnoho nevíme. S jistotou můžeme tvrdit pouze to, že do sbírek polického muzea byly převedeny z církevního majetku. Vzhledem k tomu, že muzeum sídlilo v prostorách bývalého opatova bytu, lze předpokládat, že hodiny byly původně součástí jeho mobiliáře. Dost možná byly zakoupeny po dokončení barokní přestavby polického kláštera jako výbava do reprezentačních prostor prelatury. Datování hodin by tomu nasvědčovalo. Po sloučení polického muzea s Okresním muzeem v Náchodě se hodiny dostaly do jeho sbírek. Dnes jsou uloženy v depozitáři Muzea Náchodska a veřejnost je mohla naposledy vidět na výstavě Hora ruit v roce 2022.
Mgr. Jan Tůma
