Do sbírek našeho muzea byl v roce 1980 zapsán obraz zachycující Waltra z Leslie, který se k nám dostal z bývalého novoměstského muzea (existence muzea v Novém Městě nad Metují byla obnovena až v roce 1995). Stav obrazu byl bohužel velmi neutěšený a dlouho „volal“ po restaurátorském zásahu, avšak teprve v roce 2015 se podařilo z vlastních zdrojů zajistit finanční krytí pro tyto velmi náročné, intenzivní, po mnoho měsíců trvající práce. Když jsme jej v loňském roce předali restaurátorce a akademické malířce Janě Lukešové, konstatovala, že jeho celkový stav lze dokonce označit přímo za havarijní. Restaurátorská zpráva mimo jiné uvádí: „Pravděpodobně bylo (plátno) svinuto v roli a v minulosti uloženo na nevhodném místě, kam zatékalo… …bylo v něm mnoho trhlin… …bylo křehké a zpuchřelé… …Na mnoha místech byly stopy od zatékání, stopy plísně a vysoká vrstva nečistot na přední i zadní straně… …Obraz byl silně znečištěn, pokryt vysokou vrstvou zažloutlých laků, tvořících zakalenou krustu, která překrývala původní malbu… …Obraz byl v minulosti několikrát opravován, na malbě byly patrné četné staré tmely kryjící originální malbu, četné retuše…“ Jakým skvostem tento obraz je, jsme zjistili teprve poté, co akademická malířka koncem roku 2015 vyčerpávající restaurování dokončila.
Toto reprezentativní dílo neznámého autora v nadživotní velikosti bylo vytvořeno mezi lety 1665, kdy Walter získal řád Zlatého rouna, jímž se na obraze pyšní, a 1667, kdy umírá. Zachycuje původem skotského šlechtice v nákladném, okázalém oděvu uherského vzoru před poněkud tradičně pojatou kompozicí pozadí. Portrét není nepodobný například obrazu uherského palatina Mikuláše Esterházyho z roku 1645 z Maďarského národního muzea. Císařský velvyslanec v Cařihradě hrabě Walter z Leslie je na vyobrazení oděn do dlouhého bílého sametového dolmánu, přepásán opaskem ze zdobně točených hedvábných šňůr. Svrchním oděvem je nádherná brokátová šuba bez rukávů lemovaná širokým kožešinovým pásem. Na stole vedle Waltra leží kožešinová čepice „suveg“ s růžicí a ptačím peřím. Skupinu předmětů, jež vidíme na stole, je třeba vnímat především symbolicky: zmíněná pokrývka hlavy, stejně jako zdobená rukojeť šavle na Waltrově boku, odkazuje na vojenské zásluhy, kožené pouzdro na dokumenty pak na prokázané diplomatické služby a třetím předmětem na stole jsou hodinky. Nejedná se však o hodinky kapesní, nýbrž v této době ještě nákrční. Jejich možný význam je dvojí – může jít o symbol rychle plynoucího času a memento mori, tj. připomínku neodvratné smrti, nebo součást prezentace bohatého a moderního šlechtice. Krom poměrně nenápadného prstenu je dalším a nejdůležitějším doplňkem šperkařsky náročně vyvedený řád Zlatého rouna, jenž je pravděpodobně také důvodem vzniku celého výtvarného díla.
Prvotním cílem tohoto velmi prestižního světského rytířského řádu založeného v roce 1430 fungujícího až do současnosti bylo oceňování ochrany křesťanské víry a prezentace rytířských ctností. Jeho symbolem se stalo zlaté beránčí rouno, jež je odkazem na starořeckého mytického hrdinu Jasona a jeho Argonauty, kteří se vydali na strastiplnou cestu s cílem ukořistit zázračné zlaté rouno. O tom, jak výjimečný a elitní byl tento řád, svědčí i relativně malý počet řádových rytířů – od roku 1430 do roku 1700 jich bylo celkem jen 618; Walter z Leslie jej získal jako v pořadí 469. v roce 1665.
Kým tedy byl tento sebevědomě působící šedesátník, držitel zmíněného ocenění, a jaký měl vztah k našemu regionu? Waltra z Leslie literatura nejčastěji spojuje s vraždou Albrechta z Valdštejna, která se odehrála 25. února 1634 v Chebu, a pověsti vraha se nezbavil až do dnešních dnů. Jeho životní příběh však byl ve skutečnosti daleko barvitější. Walter se narodil jako syn baroneta Johna II. Leslie na rodovém sídle Fetternear House ve Skotsku asi v roce 1607. Jelikož byl nejmladším synem, nemohl očekávat, že získá podíl na rodinném majetku, a tak roku 1624 nastoupil vojenskou službu v protestantské nizozemské armádě. V roce 1630 však vstoupil do armády španělských Habsburků, v jejichž barvách se účastnil války o mantovské dědictví v severní Itálii. V roce 1631 se dostal do služeb císaře Ferdinanda II. a s vojskem Albrechta z Valdštejna bojoval proti Švédům. 8. srpna 1632 se připojil k mnohonárodnostnímu pluku hraběte Adama Erdmana Trčky z Lípy, kde velel tisíci skotských a irských mušketýrů spolu s podplukovníkem Johnem Gordonem. V bitvě u Freistadtu sice upadl do švédského zajetí, ale po třech týdnech se mu podařilo z něj vymanit, navrátil se k Valdštejnovi a velmi sebevědomě se dral dál kupředu. V době, kdy se schylovalo k chebským událostem, byl již Walter podplukovníkem a spolu s dalšími vyššími důstojníky si uvědomoval, že Valdštejnova situace je velmi problematická a oni se ocitají v pasti mezi ním a císařem.
Na počátku roku 1634 se totiž Valdštejnův konflikt s vídeňským dvorem dostal do takové fáze, kdy jeho způsob vedení války byl vnímán jako sabotáž císařských zájmů a množily se rovněž dohady o tom, že císaře zradil. Císař Ferdinand II. jej nakonec 24. ledna 1634 zbavil velení a jako zrádce měl být dokonce zatčen a dopraven do Vídně. Jedinou Valdštejnovou nadějí bylo spojení s nepřáteli – se Sasy a Švédy. Jeho plány však byly již pouhou iluzí a Valdštejnovým plukovníkům a podplukovníkům bylo jasné, že se bývalý generalissimus žene do jisté záhuby, kam spějí i ti, kteří se včas nenavrátí pod císařská křídla.
Za dané situace v Chebu, kde Valdštejn tou dobou pobýval, vykrystalizovalo spiknutí, jehož strůjcem byl velitel města Chebu John Gordon, podplukovník Walter z Leslie jako vrchní strážmistr a jeho zástupce a plukovník Walter Butler, který velel pluku irských, anglických a skotských dragounů. Uprostřed noci 24. února byl Leslie svědkem toho, jak sám frýdlantský vévoda čte císařský patent, jenž jej prohlašoval za psance a mezi urážkami chrlil skutečné i vysněné plány na pomstu císaři. Ještě téže noci se spiklenci dohodli, že musí zasáhnout. Leslie doslova požadoval „zabít zrádce!“. Ostatní hovořili jen o zatčení, ale všichni již tušili, že jediným řešením ve skutečnosti bude pouze vražda. Následující den Butler, Gordon a Leslie připravili na chebském hradě banket, na nějž pozvali Valdštejnovy věrné: hraběte Viléma Kinského, plukovníka Adama Erdmana Trčku, polního podmaršálka Kristiána Ilova a Valdštejnova vojenského kancléře dr. Niemanna. Asi hodinu poté, co dorazil kočár s pozvanými hosty, se uprostřed hostiny vyhrnuli ukrytí vojáci a po Gordonově a Lesliho signálu: „Ať žije Ferdinand!“ začala lítá řež, která však trvala pouhých několik minut. Zůstaly po ní jen mrtvoly Kinského, Trčky, Trčkova sluhy, Ilova a Niemanna. Nyní zbýval již jen Valdštejn, který byl v Chebu ubytován v Pachelbelovském domě. Leslie měl dohlédnout na pořádek ve městě a mezi Trčkovou pěchotou, Gordon zůstal na hradě a Butler vedl tlupu dragounů, jež měla jednou pro vždy odstranit Valdštejna. Po krátké potyčce se stráží vyběhl kapitán Butlerova dragounského pluku Walter Deveroux do prvního poschodí a s výkřikem: „Ty špatná, křivopřísežná, stará, rebelská šelmo!“ probodl ostřím partyzány hruď Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna.
Po této „chebské aféře“, jak na ni vzpomínal sám Leslie, došlo k velkému přerozdělování majetku po zavražděných, kdy velké podíly získal rovněž Butler, Gordon a Leslie. Butler obdržel Valdštejnovo panství Doksy s Berštejnem a Deštnou, hraběcí titul, hodnost císařského komorníka a zlatý řetěz. Gordon dostal valdštejnská panství Smidary a Skřivany a Walter z Leslie trčkovské Nové Město nad Metují. Byť jej fakticky získal až v roce 1637, rodu hrabat z Leslie náleželo až do roku 1802.
Ziskem této více než štědré odměny však Waltrova kariéra rozhodně neskončila. Po chebských událostech konvertoval ke katolicismu, byl přijat do stavu říšských hrabat a následně jmenován císařským komořím. Za vlády Ferdinanda III. velel císařské tělesné stráži. Roku 1650 dosáhl hodnosti polního maršála a byl jmenován guvernérem tzv. vojenské hranice na obranu proti Turkům v oblasti Slovinska a Chorvatska. Zastával i funkci viceprezidenta dvorské válečné rady. Byl třikrát ženatý, posledním sňatkem z roku 1647 se stal zeťem knížete Dietrichsteina, čímž se mu podařilo proniknout mezi nejvyšší nobilitu habsburské říše. Již od sklonku 30. let se s rostoucím úspěchem pohyboval na diplomatické půdě, když hájil habsburské zájmy na několika místech v Itálii. Za vrcholné poslání lze označit rakouskou legaci na jednání s tureckým vládcem. Na sultánově dvoře v Cařihradu pobýval téměř rok – od 26. 5. 1665 do 26. 3. 1666. V kontextu této diplomatické mise, jako osvědčený diplomat hájící křesťanský svět, se roku 1665 stává rytířem řádu Zlatého rouna. O dva roky později však 4. března 1667 ve Vídni umírá na malárii.
V roce 1637 vytvořil augšpurský rytec Lucas Kilian drobnou mědirytinu Waltra z Leslie. Je na ní vyobrazen jako mladý, sebevědomý voják, který má jen máloco společného s úspěšným diplomatem na našem zrestaurovaném vyobrazení. Dodejme ještě, že podle našeho obrazu vznikl mědiryt Leonarda Henryho van Otterena a byl také inspirací pro mědiryt v knize Caesaria Legatio z roku 1672. Jejím autorem je kněz Paul Tafferner, který jako bývalý osobní kaplan Waltra z Leslie popisuje jeho diplomatickou cestu do Istanbulu. V 19. století Karel Agricola převedl do grafické podoby pro Dietrichsteiny celou galerii předků, do níž se pro své příbuzenství dostal i Walter z Leslie. Tuto grafiku, která byla taktéž inspirována naším dílem, pak pro litografii přepracoval Robert Theer a byla vydána v albu Familien-Portraite und Historische Bilder aus dem Fürstlich Dietrichstein‘schen Hause v roce 1844.
Zajímavou otázkou je vztah našeho zrestaurovaného obrazu Waltra z Leslie k téměř identickému portrétu umístěnému na zámku v Novém Městě nad Metují. Obraz se zřejmě původně nacházel v novoměstském klášteře milosrdných bratří, který založil synovec a nástupce Waltra z Leslie Jakub. Zde měl své místo jako připomínka nejvýznamnějšího reprezentanta rodu, z něhož zakladatel kláštera pocházel a dokonce byl zde vyobrazený Walter nesprávně považován právě za Jakuba. Postupem času bylo toto dílo několikrát restaurováno a jeho další exemplář vznikl velmi pravděpodobně ve fázi, kdy se ukázalo, že bude jednodušší jít touto cestou než znovu opravovat značně sešlé původní vyobrazení. Rám zámeckého obrazu se tvarově hlásí do počátku 19. století a velmi pravděpodobně ve stejné době vzniká i kopie obrazu. Tato kopie byla doplněna o erb hrabat z Leslie, a přestože je celkově poměrně věrná, některé detaily se drobně liší a obraz působí oproti originálu plošším a tmavším dojmem. Později se mladší, dle původního vyobrazení zhotovený, exemplář dostal na zámek v Novém Městě nad Metují a nepotřebný a ve svém stavu nepoužitelný originál byl uložen v tamním muzeu, odkud jej získalo muzeum náchodské. Nyní po svém zrestaurování čeká na renovaci naší stálé expozice, aby zde připomínal velmi zajímavou epochu našich dějin.
Petr Landr
